teď onehdy jsem zase četla nějakou diskuzi na téma hubnutí (moje oiblíbená zábava na netu), a téměř jako v každé druhé jsem v ní narazila na názor jedné z přispěvatelek, že ona by ráda hubla a jedla kvalitně, ale nemůže, protože to přijde strašně draho.
psychika je hrozná svině. Jakmile jsem si řekla, že si dám týden či dva od hubnutí oddech, začaly se mi sbíhart sliny na všechna možná jídla, po kterých jsem rok ani nevzdechla...
ještě štěstí, že jsem v neděli vyrazila na tu Lysou. Jinak by mě dneska nebolelo koleno (sice jenom trošičku, ale kdo ví, třeba mi hrozí upadnutí nohy) a já bych neměla výmluvu, proč zrušit zítřejší cycling.
dneska je to přesně rok, co jsme se já a můj hubnoucí režim dali dohromady. Nadešel čas oslav, radovánek, juchání a jídla... no dobře, tak ne, nechci to všechno přibrat zpátky...:-)
už delší dobu si uvědomuju, že být bývalým tlouštíkem (no dobře, ještě ne úlně bývalým, ale řekněme bývalým velkým tlouštíkem) má i své výhody. Např. se na vás okolí dívá jinak než na jiné lidi s nadváhou (tj. než na ty, kteří nikdy tlustší nebyli) a uplatňuje na vás jiná měřítka.
Poté, co mě včera večer přepadla taková mírna žravka (ale jenom mírná, celkový denní příjem byl necelých 8200 kJ, když normálně jím těch cca 6500 kJ) jsem byla zvědavá, co dneska váha ukáže, ale ona mě potěšila.
V jednom z posledních článků, co jsem tady psala, se v komentářích naskytlo téma "Sport a já, aneb můžu bez sportu být?" Chtěla bych tímto potvrdit, že můžu... víceméně.
musím konstatovat, že lenost jiných lidí mi narušuje mé hubnoucí plány (zatímco moje lenost je samozřejmě něco úplně jiného, já mám po tom roce hubnutí na lenost morální právo:-))).